„Pravé
umění neznamená ‚umět,' ale ‚neumět jinak.'“
Umím mluvit. Umím
vařit. Umím vstát a něčeho se napít.
Každý den to slovo vyslovujeme. Umím. Můžu. Umět je
centrální pojem dějin lidstva. Bez „umět“ by neexistovala žádná kultura, bez
„umět“ bychom vyhladověli. Ten o něco starší kunsthistorik a filosof, vedle mne
sedě, mi šeptá do ucha: „Aideen, umění pochází od slova ‚umět.'“ A já říkám:
„Ne, Mistře, Paul má pravdu.“
Jestlipak je mluvení, vaření, vstávání nebo pití
umění? Samozřejmě je každá lidská myšlenka, každý z našich pohybů jakési umění,
věda sama pro sebe. Neboť koneckonců je „každý člověk umělcem“(srv. Beuys), v
tom, co obzvláště dobře umí.
Vraťmě se však k tzv. „opravdovému umění.“ K umění,
které píše dějiny, dovede ovlivnit mínění tisíců, umění, které zůstává ve
vzpomínkách diváků nebo, ještě lépe, je píchá do očí. „Umění je to, co člověk
musí někdy uvidět.“ (Janos Papp) Umění nás mění, školí naše vnímání, popuzuje
nás k diskusím a dohadům, dostává nás dál, vyzývá k přemýšlení, dotýká se nás,
hnusí se nám…
Jakýpak musí umělec vůbec být? Co je TÍM předpokladem,
aby člověk mohl „dělat“ umění?
Paul to shrnuje v jednom bodě. Pravý umělec neumí a
nemůže jinak. Vstane a to první, co si pomyslí, má spojitost s jeho uměním. To
nutkání, umělecky se realizovat, jej nutí vstát a začít bez ranního čaje. Je to
zcela přirozené nutkání, nutkání proniknout až k pravdě a znovu objevit sám
sebe. Nutkání učinit věci viditelnými, k nimž jeho spolulidé jsou slepí (srv. Klee).
Vášeň, jež nás nestaví před žádnou volbu, nýbrž před jasnou skutečnost: Musíš.
Umělec je ten, který by bez svých kreseb, svých básní
a svých písní zašel jako orchidej v poušti.
Ona horlivost je to, jež z něj dělá umělce. Umělec nikdy na svých dílech
nepracuje polovičatě, rozkrájí se pro ně, je připraven trpět a nechat se mučit,
protože prostě a jednodušše nemůže a neumí jinak.
Umělec je jako neuvěřitelně dlouhá hořící větev. Vždy existují protivníci,
kteří závidí či jej nesnáší, ti pak přijdou s kbelíky plnými vody, však
pravý umělec hoří natolik, že se ta voda během sekund vypaří. Tento oheň
pramení původně zevnitř a je často ještě posílen vnějšími vlivy, učiteli,
zkušenostmi, vztahy.
Vnitřní oheň, vášeň, ten pocit býti předurčen pro umění, museti pro ně žít
či zemřít, to jsou dle mého náhledu ony rozhodující vlastnosti. Samozřejmě se
lze základům jistých uměleckých technik naučit, ne každý kreslíř, malíř či
spisovatel však může současně být nazván umělcen.
Onen umělec, tak jak se jej odvažuji vidět a o něm zpravovat, je vybaven okem
nejpřesněji vidoucím a nejrychleji posuzujícím. Toto oko mu nedovoluje žádnou klidovou pauzu,
stále se věnuje pozorování a nutí jej zaznamenávat viděné. S tímto okem se
člověk snad rodí. Lze je zajisté školit, dokud však není k dispozici vnitřní
oheň, můj milý filosofe, jakýkoli um mu bohužel sotva pomůže.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen