Myšlenky k Paulu Kleeovi: "Pravé umění..."

„Pravé umění neznamená ‚umět,' ale ‚neumět jinak.'“

Umím mluvit. Umím vařit. Umím vstát a něčeho se napít.

Každý den to slovo vyslovujeme. Umím. Můžu. Umět je centrální pojem dějin lidstva. Bez „umět“ by neexistovala žádná kultura, bez „umět“ bychom vyhladověli. Ten o něco starší kunsthistorik a filosof, vedle mne sedě, mi šeptá do ucha: „Aideen, umění pochází od slova ‚umět.'“ A já říkám: „Ne, Mistře, Paul má pravdu.“

Jestlipak je mluvení, vaření, vstávání nebo pití umění? Samozřejmě je každá lidská myšlenka, každý z našich pohybů jakési umění, věda sama pro sebe. Neboť koneckonců je „každý člověk umělcem“(srv. Beuys), v tom, co obzvláště dobře umí.

Vraťmě se však k tzv. „opravdovému umění.“ K umění, které píše dějiny, dovede ovlivnit mínění tisíců, umění, které zůstává ve vzpomínkách diváků nebo, ještě lépe, je píchá do očí. „Umění je to, co člověk musí někdy uvidět.“ (Janos Papp) Umění nás mění, školí naše vnímání, popuzuje nás k diskusím a dohadům, dostává nás dál, vyzývá k přemýšlení, dotýká se nás, hnusí se nám…

Jakýpak musí umělec vůbec být? Co je TÍM předpokladem, aby člověk mohl „dělat“ umění?

Paul to shrnuje v jednom bodě. Pravý umělec neumí a nemůže jinak. Vstane a to první, co si pomyslí, má spojitost s jeho uměním. To nutkání, umělecky se realizovat, jej nutí vstát a začít bez ranního čaje. Je to zcela přirozené nutkání, nutkání proniknout až k pravdě a znovu objevit sám sebe. Nutkání učinit věci viditelnými, k nimž jeho spolulidé jsou slepí (srv. Klee). Vášeň, jež nás nestaví před žádnou volbu, nýbrž před jasnou skutečnost: Musíš.

Umělec je ten, který by bez svých kreseb, svých básní a svých písní zašel jako orchidej v poušti.  

Ona horlivost je to, jež z něj dělá umělce. Umělec nikdy na svých dílech nepracuje polovičatě, rozkrájí se pro ně, je připraven trpět a nechat se mučit, protože prostě a jednodušše nemůže a neumí jinak.

Umělec je jako neuvěřitelně dlouhá hořící větev. Vždy existují protivníci, kteří závidí či jej nesnáší, ti pak přijdou s kbelíky plnými vody, však pravý umělec hoří natolik, že se ta voda během sekund vypaří. Tento oheň pramení původně zevnitř a je často ještě posílen vnějšími vlivy, učiteli, zkušenostmi, vztahy.

Vnitřní oheň, vášeň, ten pocit býti předurčen pro umění, museti pro ně žít či zemřít, to jsou dle mého náhledu ony rozhodující vlastnosti. Samozřejmě se lze základům jistých uměleckých technik naučit, ne každý kreslíř, malíř či spisovatel však může současně být nazván umělcen.

Onen umělec, tak jak se jej odvažuji vidět a o něm zpravovat, je vybaven okem nejpřesněji vidoucím a nejrychleji posuzujícím.  Toto oko mu nedovoluje žádnou klidovou pauzu, stále se věnuje pozorování a nutí jej zaznamenávat viděné. S tímto okem se člověk snad rodí. Lze je zajisté školit, dokud však není k dispozici vnitřní oheň, můj milý filosofe, jakýkoli um mu bohužel sotva pomůže.

Jako oheň: Myšlenky o nadání I

Říká, že k nim nepatřím. A přesto chceme všichni někam patřit, vážené dámy a vážení pánové. Věčně hledáme spřízněné duše a sotva je máme, řekne někdo: ty k nim nepatříš. Nejsi obzvlášť chytrá, ty jsi nemocná. Jen si něco namlouváš.

Víte, existují různé typy nadaných. Jedni jsou docela v pořádku, milí, spolehliví, slušivě oblečení, možná dokonce sexy. Opět jiní odpovídají starému klišé obrýleného. Když máte hodně velkou smůlu, jsou ještě i arogantní (já myslím: arogantnější než já a pan P. a to už znamená mnoho!) a mají velmi kyselý, ironický humor. Pak tu máme ještě skupinu tichých. Někdy jsou právě tiché vody hluboké; hluboké vody však nejsou vždy tiché.

Připadá mi, že nadání je skvělá věc. Žádné odborně správné označení nesvede popsat mé pocity, mou vášeň pro toto téma. To zlé na tom je: Nadání se kvůli výzkumům o vysoce nadaných (něm. Hochbegabtenforschung) posledních let stává téměr tabu tématem. Když mluvím o nadání, nemyslím pojmy jako „elita země,“ či „ti vyvolení.“ Nadání je pro mne formou života. Každý pro ni má jakýsi základ. V určitém oboru. Rozdíl mezi nadaným a vysoce nadaným není jen jeho IQ, nýbrž jeho způsob, jakým se svým nadáním zachází.

Většina vysoce nadaných se odhalí jako VN, protože svým nadáním někde alespoň kousíčkem žijí.

Nadání je jako oheň. Když je k dispozici dostatek novin a hlavně dřeva, zvětší se, stane se mocným a překrásným. Má náhle tolik barev, tolik různých stínů, tak různé pachy! A… řekne pragmatik na tomto místě: Dá se s ním připravit jídlo. To platí v přeneseném slova smyslu také pro nadání. Neboť všechny vjemy, které jsou nějakým způsobem zajímavé a které k nám přicházejí v syrovém stavu, zrají v ohni nadání a stávají se často také poživatelnými nebo prostě „jen“ viditelnými a zajímavými pro ostatní. 

Možná si jen něco namlouvám, ale díky mému bádání na téma VN jsem poznala velmi mnoho úžasných lidí a autorů! Vytyčila jsem si cíl, téma „nadání“ alespoň trochu osvobodit od jeho balastu předsudků. Nepřeji si, aby nezvyklá nadání, která nadaného „odsuzují“ k věčné jinakosti, byla odsouvána jako nemoc. Přesto se to stává příliš často…

Na tyto myšlenky na téma VN/ nadání brzy navážu!

Jaké jsou Vaše zkušenosti s nadáním? Pomáhá Vám nebo vám častěji stojí v cestě? Kdykoli uvítám feedback, inspiraci a nové nápady.

Vaše Aideen